Se srdcem zdrceným a skrz slzy, které se mi koulely po tvářích, jsem v pondělí večer sledovala, jak hoří katedrála Notre-Dame v Paříži. Z lásky k tomuto městu jsem se vyznala už na podzim, kdy jsem tu byla naposled, a dívat se, jak v plamenech mizí jedna z jeho ikon, mi působilo skutečnou bolest.

Jako překladatelka z francouzštiny a nadšený frankofil bývám často v kontaktu s Francouzi a denně sleduji dění ve Francii. Díky svému povolání mám otevřené dveře do světa (mým hlavním pracovním jazykem je angličtina) a cítím se být spíš Evropankou než jen Češkou (i když naši zemi miluju a nad Prahu není). Proto ztrátu, kterou v pondělí utrpěla Paříž a Francie, beru jako svou vlastní.

Katedrála naštěstí zůstala stát, a i když jsem vyslechla s rezervou emotivní prohlášení prezidenta Macrona, že bude opravená do pěti let, věřím, že nebude trvat moc dlouho, než se do ní zase podívám.

Celý svět byl zděšený, že by mohl přijít o svou nejnavštěvovanější památku, a spousta lidí si až tváří v tvář hrozící katastrofě uvědomila, co všechno tahle krásná hromada kamení znamená pro světové dědictví i pro ně osobně.

Protože chrám Matky boží nepatří jen Francouzům. Ano, vyrostl na místě, kde se zrodila Paříž, a pro francouzské dějiny je významným místem. Zde se křtili budoucí králové, uzavíraly se královské sňatky, které ovlivnily politiku celé Evropy, zde se korunoval Napoleon, svatořečila Johanka z Arku, zde se hrálo Te Deum na konci 2. světové války, zde se Francie loučí se svými zesnulými prezidenty.

Katedrála se stala zdrojem inspirace pro mnohá umělecká díla, z nichž to nejznámější, Hugův román o zvoníkovi Quasimodovi, teď vede žebříčky prodejů na Amazonu. Je významným katolickým svatostánkem, kam si lidé po staletí chodí pro útěchu a naději a kde jsou uloženy jedny z nejcennějších relikvií celého křesťanstva. Je srdcem Paříže i francouzského národa a jako součást evropského a světového kulturního dědictví tvoří střípek identity každého Evropana – pro nás Čechy třeba jako architektonický vzor, když Jan Lucemburský zadával přestavbu chrámu sv. Víta.

Hodnotu některých věcí si uvědomíme, až když je ztrácíme. A jako by nás bolela ztráta egyptských pyramid, kambodžských chrámů nebo Tádž Mahalu, tak ze světa přicházejí soustrastná vyjádření a lidé všech náboženství a světonázorů se sjednocují k pomoci při obnově pařížské památky. Lidé jako by se rozpomněli, jakým symbolem je křesťanská katedrála v historii, kultuře a identitě nejen Evropy, a jak takové symboly potřebujeme znovu objevit v době, která zdánlivě nemá žádné pevné hodnoty a ideály.

Katedrála Matky Boží přežila požáry, záplavy, běsnění Revoluce i dvě světové války, vzpamatuje se i z této pohromy. Dívejme se na ni ne jako na hromadu krásného kamení, která působí tak fotogenicky na Instagramu, ale jako na kamínek v mozaice života každého z nás.